Lipová alej ve Žlebech mohla patřit po zámku a parku k jedné z turisticky nejnavštěvovanějších lokalit a vyhledávaným místem k odpočinku. Stala se ale jen zuboženým, zmrzačeným torzem, které slouží přičiněním „obce Žleby“ jako příjezdová komunikace k nemovitosti pražského chalupáře a veřejné záchodky pro psy z půlky Žlebů.
Zřizování alejí se šířilo z Itálie a Španělska v době baroka jako výrazný estetický prvek, který dodával důležitost a monumentalitu cestám i samotným objektům, ke kterým aleje vedly. První u nás byla alej spojující královskou loveckou oboru v dnešní Stromovce s Pražským hradem. Něco takového si mohla dovolit jen privilegovaná a bohatá šlechta, ke které patřili i držitelé Žlebského panství — Auerspergové. Alejí propojili svůj zámek ve Žlebech s rodovým pohřebištěm v Markovicích, chrámem obklopeným zahradou, kde nechyběl ani domek správce.
Přišla změna režimu
Po změně politického režimu byl celý komplex ponechán osudu, a ten byl nemilosrdný. Za skandálních okolností rodové pohřebiště padlo za oběť rozpínajícímu se kamenolomu. Dnes jen díra v zemi upomíná místo, na kterém stál. Alej ztratila ochranu a lidé začali výmoly v písčité cestě zarovnávat svými odpadky, zemědělci ji využívali k cestám na pole a zelené kamizolky k cestám do bažantnice. A to už jsme téměř v současnosti, kdy přišla katastrofa v podobě nového majitele bývalé auerspergské hájovny na kraji bažantnice u sv. Anny, pražského chalupáře.
Pokus o záchranu
Ale teď už dejme slovo žlebskému občanovi, který se pokusil zabránit nejhoršímu: „Zatímco předchozí majitelé chodili do hájenky od vlaku pěšky, tento tam již přijížděl alejí vlastním autem. Neustálými jízdami vznikaly výmoly, ty byly zasypávány sutí a odpadky, načež takto zhutňovaná cesta přestala propouštět vodu a na cestě se tvořily obrovské laguny vody. Zprvu se chalupář spokojoval vytrvalým vykopáváním stružek. Jednoho dne se ale v aleji objevil po boku pana Lance s traktorem naloženým hrubým kamenivem a cestu takto ‚vyspravoval‘. Upozornil jsem ho na nedovolené zásahy do obecního majetku. Nijak se nezarazil, a já pochopil, že mám co do činění s pánem, který si může starostu s celým žlebským zastupitelstvem mazat na chleba,“ začíná líčit své zážitky. Přesto se obrátil na starostu Vladimíra Šindeláře s prosbou o zákrok proti nelegální stavbě na obecním pozemku a navrhl vyhlásit lipovou alej jako pěší zónu.
Sólo pro Šindeláře
„Cestu v lipové aleji dobře znám a místo výspravy kamenem jsem viděl a prozatím další opravy tohoto druhu zastavil. Vlastník nemovitosti pan Kopecký mi při místním šetření slíbil, že do konce měsíce října pokryje kamenivo pískovým posypem,“ cituje pamětník slova Vladimíra Šindeláře, která jsou zarážející, takto nahlížet na hromady kamenů navalené soukromou osobou do pískové cesty lipovou alejí… (Pro Šindeláře nelegální „úprava“ obecního majetku nebyla problémem, prostě se to zasype pískem a hotovo… „Písek však chalupář na cestu nikdy nenasypal,“ konstatuje pamětník.)
A další starostovo vyjádření zhatilo i poslední naděje na odvrácení nevyhnutelného: „Pozemky, na kterých se cesta nachází, jsou evidovány jako ostatní komunikace a svým charakterem slouží k jízdě vozidlům pro přístup do hájenky a bažantnice. Z toho důvodu obec Žleby neuvažuje o vytvoření pěší zóny,“ — prásk, a bylo jasné, že takové barbarské uvažování „obce Žleby“ znamená definitivní konec nadějím.
Příběh nekončí
Tím ovšem pokus o záchranu lipové aleje neskončil, pokračoval přímou výživnou konfrontací se členy obecního zastupitelstva, tentokrát v hlavní roli s místostarostou Vlastimilem Koženým. O tom se dočtete v příštím pokračování. Věřte, že to pravé ořechové teprve přijde.
Napsat komentář